Jump to content

User:NikolaSof/sandbox

From Wikipedia, the free encyclopedia

Ústav sociální péče

[edit]

Ústavy sociální péče patřily před rokem 1989 mezi nejčastější formy sociální péče. Ústavní péče byla poskytována v ústavních zařízení pro děti a mládež s těžkým tělesným, smyslovým, mentálním nebo kombinovaným postižením, a také v ústavních zařízení pro dospělé. Zařazovaly se sem děti od 3 let až do ukončení povinné školní docházky, případně do ukončení přípravy na budoucí povolání, nejvýše do 26 let. Daná ustanovení se však v praxi nedodržovala a rozdíly mezi ústavními zařízeními se tak postupně stíraly. Pro osoby s mentálním postižením se zřizovaly ústavy s denním, týdenním a celoročním pobytem. Některá ústavní zařízení poskytovala služby pro obě pohlaví společně, což se považovalo za přirozenější způsob života.[1] Podle zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení se v ústavech sociální péče poskytovaly zejména služby jako bydlení, zaopatření, zdravotní péče, rehabilitace, kulturní a rekreační péče, a s přihlédnutím ke stupni postižení též i přiměřené pracovní uplatnění.[2]

Výhody a nevýhody ústavní péče

[edit]

Ústavní zařízení byla využívána zejména v případě neschopnosti žít plně samostatným životem a neschopnosti plně naplňovat své základní životní potřeby. Často se označovala jako instituce totální nebo institucionalizace, ve smyslu adaptace na život v ústavním prostředí. Tato adaptace měla většinou za následek snížení schopnosti adaptovat se v neústavním prostředí. Ústavy sociální péče měly výhodu v dostupnosti komplexních sociálních služeb na jednom místě. Naopak skutečnými nevýhodami byla celá řada rizik spojených s pobytem v ústavním zařízení.[3] Uživatelé služeb byli často personálem ústavního zařízení nadmíru kontrolováni a omezováni v uspokojování svých potřeb. To mělo často negativní dopady na klienty. Často také docházelo ze strany personálu ke zjevné manipulaci s klienty a zneužívání jejich moci. Z hlediska velkého počtu klientů nebylo možno se plně věnovat každému z nich, a proto docházelo k potírání jejich individuality. To se sebou přineslo vysoké riziko sociálního vyloučení. Jednalo se také o nejdražší formu sociální péče.[4]

Ústavy sociální péče v současnosti

[edit]

Zejména po roce 2006 začala ústavní zařízení procházet velkými změnami, které byly převážně zaměřeny na transformaci a humanizaci poskytovaných služeb. Novým trendem, z hlediska změny pobytových služeb, byl proces deinstitucionalizace, nebo-li odústavňování sociálních služeb.[5] Se vznikem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách se ústavní zařízení změnila na dvě kategorie, kterými jsou domovy pro osoby se zdravotním postižením a domovy se zvláštním režimem.[6] Nastala situace, ve které bylo potřeba oprostit se od velkokapacitních zařízení, která fungovala jako instituce ústavní péče a pokusit se zajistit osobám, žijících v zařízeních ústavní péče, přirozené žití ať už v chráněných bytech, v běžných městských zástavbách nebo v zařízeních rodinného typu či v integrovaném bydlení.[7]

Odkazy

[edit]

Zdroje

  • KOZÁKOVÁ, Zdeňka. Psychopedie. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. ISBN 80-244-0991-7.
  • MATOUŠEK, Oldřich, KŘIŠŤAN, Alois, ed. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál, 2013. ISBN 978-80-262-0366-7.
  • MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Vydání třetí. Praha: Portál, 2016. ISBN 978-80-262-1154-9.
  • PIPEKOVÁ, Jarmila. Osoby s mentálním postižením ve světle současných edukativních trendů. Brno: MSD, 2006. ISBN 80-86633-40-3.

Reference

[edit]
  1. ^ PIPEKOVÁ Jarmila (2006: Osoby s mentálním postižením ve světle současných edukativních trendů. Brno, MSD, s. 132-134)
  2. ^ MATOUŠEK Oldřich (2016: Slovník sociální práce. Praha, Portál, s. 240)
  3. ^ MATOUŠEK Oldřich a kol. (2013: Encyklopedie sociální práce. Praha, Portál, s. 417-418)
  4. ^ MATOUŠEK Oldřich (2016: Slovník sociální práce. Praha, Portál, s. 239)
  5. ^ MATOUŠEK Oldřich a kol. (2013: Encyklopedie sociální práce. Praha, Portál, s. 418)
  6. ^ MATOUŠEK Oldřich (2016: Slovník sociální práce. Praha, Portál, s. 240)
  7. ^ KOZÁKOVÁ Zdeňka (2005: Psychopedie. Olomouc, Univerzita Palackého, s. 46)